Sciencemag.cz
Related Articles
V mracích Venuše by možná mohly přežít molekuly podobné DNA. A to sice tzv. peptidonukleová kyselina, jejíž kostru namísto sacharidu spojuje glycin (resp. jeho derivát). V atmosféře Venuše chybí voda, ovšem jsou plné koncentrované kyseliny sírové a dalších látek nepřátelských (nebo pokládaných za nepřátelské) pro organickou chemii.
Výzkum vedený polskou Wrocław University of Science and Technology vedl k závěru, že peptidonukleová kyselina odolávat 98% roztoku kyseliny sírové při pokojové teplotě po dobu dvou týdnů. Není to první výsledek tohoto typu – že totiž i v prostředí koncentrované kyseliny sírové mohou přežívat organické látky. Výsledek nynější studie zní, že sacharidy v prostředí koncentrované kyseliny sírové stabilní nejsou (poznámka: viz i známý pokus, kdy kápnete koncentrovanou H2SO4 na cukr nebo na papír a zbude uhlík), ale „dusíkaté báze, aminokyseliny a některé dipeptidy, se nerozkládají“.
Studie navazuje na předcházející výsledky, které v mracích Venuše detekovaly amoniak a fosfan. Což by za určitých podmínek mohly být biomarkery.
Ovšem výsledky studie netřeba přeceňovat (komentář PH), protože studie zkoumala stabilitu peptidonukleové kyseliny při pokojové teplotě. Nad 50 °C by to prý nefungovalo, dalším cílem je proto vytvořit nějaký další analog (peptido)nukleové kyseliny stabilní v kyselině sírové i za teplot panujících v mracích Venuše…
Janusz J. Petkowski et al, Astrobiological implications of the stability and reactivity of peptide nucleic acid (PNA) in concentrated sulfuric acid, Science Advances (2025). DOI: 10.1126/sciadv.adr0006
Zdroj: Cardiff University / Phys.org
Poznámky PH: Celé to může být zajímavé obecně, ba i z hlediska průmyslové organické chemie. Nicméně čistě z pohledu astrobiologie nějak nevím. V atmosféře Venuše téměř jistě nežijí žádné organismy, v nichž peptidonukleová kyselina hraje roli naší DNA. Možná bychom našli (nebo dokázali vytvořit) život, který zde bude nějak přežívat – bude to ještě těžší než v případě současného Marsu. Má to snad i nějaký smysl z hlediska úvah o terraformaci nebo prostě kvůli experimentování.
Teď z jiného úhlu pohledu. Dejme tomu, že na Marsu nebo na Venuši existoval život nějak analogický pozemské biochemii. Nejspíš pouze jednoduché mikroorganismy. V prostředí současného Marsu nebo Venuše by jistě (to je klíčové) vzniknout nedokázal, ale mohl se změnám podmínek (nebylo to jistě ze dne na den) zkoušet přizpůsobit. Téměř jistě se to ale nepovedlo. A otázku, zda život zde někdy existoval, též krajně těžko rozhodnout. Respektive – co by na dnešní Venuši po dávném mikrobiálním životě zůstalo. (Mars je snad jiný případ.)
