Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nakažlivá rakovina, která v posledních 30 letech vyhubila dvě třetiny ďáblů tasmánských, se zřejmě vyvíjí směrem ke koexistenci se svým hostitelem. Alespoň k tomuto závěru došel výzkum vedený University of Tasmania za účasti vědců z Austrálie, Francie a USA.
Genetické změny v populaci obličejových nádorů (DFTD, devil facial tumor disease) vedly v nejvíce promořených oblastech Tasmánie k nižší infekčnosti choroby i opětovnému růstu populace ďáblů. „Může být způsobeno rozdíly v tom, jak smrtelné a přenosné jsou různé varianty nádorů, nebo tím, že se u ďáblů vyvinula odolnost vůči DFTD, nebo kombinací obojího,“ uvádí spoluautor studie Rodrigo Hamede. Autoři studie analyzovali 159 nádorových genomů z populace ďáblů v západní části Tasmánie. Virus je zde podle výsledků již za vrcholem své genetické diverzity, některé varianty DFTD byly vytlačeny, zatímco několik z nich se lépe přizpůsobilo a v populaci se zafixovalo.
Výsledkem koevoluce tak nejspíš je, nebo to tak nyní vypadá, že virus tento druh nevyhubí (což se dříve pokládalo za možné až pravděpodobné), ale také nelze předpokládat, že z populace vymizí. Výzkum dokazuje, že evoluční procesy mohou vést k soužití hostitelských populací a patogenů/parazitů, a to i v případě, že úmrtnost vyvolaná nemocí je extrémně vysoká, jako je tomu u DFTD. Samozřejmě ďábla tasmánského ohrožují i jiné faktory než jen virus (a otázka i je, jak často k vyhynutí druhu dojde vlivem jediného faktoru – ale někdy jistě ano).
Rodrigo Hamede et al, The tumour is in the detail: Local phylogenetic, population and epidemiological dynamics of a transmissible cancer in Tasmanian devils, Evolutionary Applications (2023). DOI: 10.1111/eva.13569
Zdroj: University of Tasmania / Phys.org
Poznámky PH:
„Nakažlivá rakovina“ – původně zřejmě rakovina jednoho z ďáblů tasmánských; když se nyní přenáší, už o rakovinu v pravém slova smyslu nejde (nádor/kožní parazit). Tyto případy jsou pravděpodobnější u populací s nízkou genetickou rozmanitostí (genom nádoru je podobnější genomu oběti, hůře rozpoznatelný imunitním systémem), což je právě případ ďáblů tasmánských.
„Klasická rakovina“ prostě zemře se svým hostitelem (pokud ne dřív), o eventuální koevoluci má smysl mluvit pouze během života hostitele.
Samozřejmě viry i jiní parazité svého hostitele vyhubit mohou, třeba i ke své vlastní škodě. Ani není pravda, že všichni parazité nakonec jako výsledek koevoluce škodí jen docela málo.
O ďáblovi tasmánském se uvažovalo také jako „dárci“ samotné buňky při projektu oživení vakovlka.
