Sciencemag.cz
Doporučujeme
Řím na konci republiky, rozmařilost a dekadence. „Nevíš, že dnes u Lukulla obědvá Lukullus?“
Zatímco Pompeius vládl celému Východu, muž, kterého ve velitelské funkci vystřídal, podléhal největší rozmrzelosti v dějinách.
Lukullus měl rozhodně důvod k roztrpčení. Jeho nepřátelé, kteří se nespokojili s tím, že jej zbavili velení, ho ani po jeho návratu do Říma nepřestávali dohánět k zuřivosti. Jejich největší pomstou bylo to, že mu zabránili slavit triumf. Tím jej nečestně připravili o největší poctu, které se občanovi mohlo od republiky dostat. Vojevůdce, jenž za ohlušujícího potlesku a ovací projížděl při triumfu ulicemi plnými vděčných občanů, se stával něčím více než občanem, a dokonce něčím víc než člověkem. Nejen že byl oblečen v královském purpuru a zlatě, ale jeho obličej byl namalován na červeno podobně jako obličej nejposvátnější sochy v Římě, Jupiterovy sochy ve velkém chrámu na Kapitolu. Stát se na čas součástí božského světa – to bylo cosi úžasného, opojného i nebezpečného zároveň. Vojevůdci to bylo dovoleno na několik hodin, během nichž představoval pro své publikum zázračnou a nadpozemskou podívanou. Pro římský lid, který lemoval ulice, aby mu provolával slávu, byl živoucím důkazem toho, že ambicióznost může opravdu nabýt posvátného charakteru a že snahou dospět až na vrchol a dosáhnout velkých věcí občan skutečně plní své povinnosti vůči republice a bohům.
Jen málo lidí mohlo nesouhlasit s tím, že si vítěz od Tigranokerty takovouto poctu zaslouží. Dokonce i Pompeius, který Lukulla připravil o jeho legie, nechal tomuto vojevůdci pár tisíc mužů, aby měl s kým triumfálně kráčet ulicemi. V republice však nic nevzbuzovalo posvátnou úctu takového kalibru, aby to bylo zároveň imunní vůči špinavostem každodenního života. Ti, kdo těžili z intrikaření – a Lukullus se právě tímto způsobem dostal k hodnosti prokonzula – museli počítat s tím, že kvůli témuž budou také trpět. Taková byla pravidla, jimiž se řídil každý politický hráč. Čím významnější bylo postavení člověka, tím více nepřátel se jej snažilo „odstřelit“. Vyhlídka na to, čeho by Lukullus jako civilista mohl dosáhnout, naplňovala jeho protivníky obavami a u jeho spojenců vyvolávala velké naděje. V zákulisí se rozliční mocní muži ze všech sil snažili překonat opozici tribunů lidu a dosáhnout toho, aby Lukullus získal právo slavit triumf. Ať byl jejich hněv jakkoli upřímný a ať jakkoli hlasitě označovali situaci za skandální, měli své vlastní sobecké důvody k tomu, aby agitovali v Lukullův prospěch. Žádné přátelství v Římě nebylo zcela prosto politické vypočítavosti.
Katulus a jeho přívrženci, kteří spoléhali na to, že Lukullus se stane vůdcem jejich věci, měli ale být nakonec zklamáni. U Lukulla střídalo jedno ponížení druhé a následkem toho se v něm cosi zřejmě zlomilo. Muž, který po šest vyčerpávajících let pronásledoval Mithridata, přišel o poslední zbytky nadšení k boji. Politické kolbiště přenechal jiným a s veškerou ostentativností, jaké byl schopen, se začal oddávat příjemným stránkám života.
Když chtěl na Východě dát důrazně najevo velikost a slávu římské republiky, rozbořil paláce a zahrady tak, že po nich nezbylo ani stopy. Po návratu do Itálie, se rozhodl předčít všechny divy, které kdy zničil. Na návrší za městskými hradbami vybudoval park, jaký Řím nikdy předtím neviděl. Obsahoval přemíru rozličných letohrádků, vodotrysků a exotických rostlin, z nichž mnohé si Lukullus přivezl ze svého pobytu na Východě. Byl mezi nimi i suvenýr z Pontu, jenž se měl stát nejtrvalejším Lukullovým odkazem své vlasti. Šlo o strom – třešeň. Své letní sídlo v Tuskulu rozšiřoval Lukullus tak dlouho, až jeho areál měřil celé míle. Nejvelkolepější dílo však vytvořil v Neapolské zátoce, kde měl celkem tři vily. Zde nechal zřídit pozlacené terasy na mostních pilířích a fantastické paláce třpytící se nad mořem. Jedna z těchto vil kdysi patřila Mariovi. Šlo o stejný objekt, kde by starého vojevůdce jeho nepřátelé kdysi nejraději viděli. On však tehdy na odpočinek odejít odmítal, neboť snil ještě o dalších taženích a dalších triumfech. Lukullus, jenž tuto vilu koupil za rekordně vysokou cenu od Sullovy dcery, se zřejmě rozhodl přetvořit ji i všechno ostatní, co vlastnil, v památníky své ambiciózní rozmařilosti. Jeho výstřelky měly záměrně urážet všechny ideály římské republiky. Kdysi se řídil mravními zásadami své sociální vrstvy. Nyní, když odešel z veřejného života do ústraní, po nich šlapal. Vypadalo to, jako kdyby Lukulla fakt, že přišel nejprve o moc a pak i pocty, rozhořčil do té míry, že obrátil své pohrdání vůči samotné římské republice.
Namísto triumfu se Lukullus blýskl svou pověstnou chutí k jídlu. Sulla hostil na oslavu svých vítězství celý Řím. Lukullus, který zlatem šetřil ještě méně, si liboval v soukromých hostinách, jež byly mnohdy dokonce určeny jen jemu samotnému. Jednou, když večeřel sám a jeho číšník mu přinesl prosté jídlo, Lukullus rozhořčeně vykřikl: „Ty nevíš, že dnes u Lukulla obědvá Lukullus?“ Tuto větu mnozí opakovali a vrtěli nad ní hlavou. Římanům totiž nepřipadalo nic skandálnějšího než člověk, který je znám tím, že si libuje v kulinářské okázalosti. Kuchaři významných osobností byli již dlouho považováni za obzvláště nebezpečný symptom úpadku. Za ctnostných a prostých dnů rané republiky byl kuchař, jak historici rádi tvrdili, „nejlacinější otrok podle ceny i potřeby“. Jakmile se však Římané dostali do kontaktu s blahobytem Východu, „začal stoupat v hodnotě a jeho dílo, jež dříve bylo jen službou, začalo být považováno za umění“. Ve městě, jež bylo náhle zaplaveno penězi a které postrádalo tradici co do jejich rozhazování, se kulinářství rychle stalo posedlostí spotřebovávající veškeré finanční zdroje. Nepřetržitý příliv zlata umožňoval, že do Říma přicházeli nejen další a další kuchaři, ale též stále exotičtější ingredience. Pro ty, kdo zastávali tradiční hodnoty republiky, představovala tato mánie zkázu jak morální, tak finanční. Znepokojený senát se ji tedy pokusil zabrzdit. Již v roce 169 př. n. l. bylo zakázáno podávat na večerních hostinách plchy. Později si sám Sulla pospíšil s podobnými zákony ve prospěch laciné, domácí stravy a krásně tak dal najevo své pokrytectví. Vše to však byly jen hráze z písku. Rozmlsanost zámožných Římanů je totiž smetla. Milionáři ve stále větší míře podléhali pokušení zkusit si práci v kuchyni, vyzkoušet vlastní recepty a ochutnávat stále exotičtější jídla. Tato vlna vynesla vzhůru Sergia Oratu a přinesla mu značné zisky. Ústřicím však v kulinářství nechyběla konkurence. Hřebenatky, vykrmovaní zajíci, vulvy prasnic – to vše přicházelo náhle a prudce do módy a vše z téhož důvodu: velmi měkké maso, které hrozilo hnilobou, ale přesto si zachovávalo svou šťavnatost, vyvolávalo u římských kulinářských snobů extatické nadšení.
Nejcennější, nejoblíbenější a nejchutnější však byly pro Římany ryby. Tak tomu bylo odjakživa. Chovná jezírka s rybím potěrem vlastnili Římané, co byl Řím Římem. Ve 3. století př. n. l. byl Řím obklopen rybníky. Sladkovodní ryby se však mnohem snáz chytají než ryby mořské, a proto byly mnohem méně ceněny než druhy, které se nalézaly pouze v moři. Jak se římská gastronomie stávala stále exotičtější, začali Římané toužit především po nich. Superbohatí Římané nechtěli zůstat závislí na dodavatelích kambal či úhořů, a začali tedy budovat rybníky s mořskou vodou. Nesmírné náklady, které si jejich udržování vyžadovalo, jen zvyšovaly atraktivitu tohoto počínání.
Výstřednost toho všeho však ospravedlňovala starodávná zásada, že občan má být živ z plodů své země. Nostalgická touha po venkovském životě přetínala všechny společenské hranice. Dokonce i nejluxusnější vily sloužily zároveň jako zemědělské statky. To nutně vedlo k tomu, že i městská elita se snažila předstírat, že žije prostým životem zemědělce a venkovana. (Mnohem později, v období rokoka, se ostatně obdobně chovali například někteří zámožní francouzští aristokraté.) Oblíbeným příkladem tohoto jevu byl zvyk umisťovat pohovky do skladišť ovoce v areálu vily. Obzvláště nestoudný hostitel, který se nechtěl namáhat s pěstováním a sklízením vlastního ovoce, si jej mohl nechat přivést z Říma a pak jej pro potěšení hostů naaranžovat do malého skladiště. Chov ryb byl obdobně nerealistickým počínáním. Soběstačnosti v oblasti ryb bylo dosahováno za závratnou cenu. Jak upozorňovali zemědělští odborníci, domácká jezírka „jsou přitažlivá víc pro oko než pro tobolku, kterou mají sklon spíš vyprazdňovat než naplňovat. Jsou drahá, pokud jde o výstavbu, zarybnění i udržování.“ Tvrzení, že chov ryb má něco společného s hospodářstvím, se stále hůře dokládalo. V roce 92 př. n. l. se nicméně jistý cenzor – úředník zvolený proto, aby zajišťoval zachovávání přísných ideálů republiky – rozplakal proto, že mu uhynula muréna. Neželel však údajně zmařené večeře. „Držel smutek a truchlil jako pro dceru.“
O třicet let později dosáhlo toto šílenství rozměrů epidemie. Hortensius, než aby jen uvažovalo o tom, že sní jednu ze svých milovaných parmic, si pro ryby určené ke konzumaci nechal posílat až do Puteoli. Jeden z jeho přátel to udiveně okomentoval takto: „Spíš vám dovolí vzít si ze stáje muly, jež zapřahá za svůj vůz, a ponechat si je, než vylovit z jeho rybníku jednu vousatou parmici.“ I v chovu ryb, podobně jako v ostatních formách extravagantního počínání, se stal oslnivým a všeobecně známým vzorem Lukullus. Jeho rybníky byly všeobecně považovány za div a zároveň skandál své doby. K jejich zásobování slanou vodou nechal horami prokopat tunely do moře. Aby měl pod kontrolou chladivý účinek přílivu a odlivu, nechal daleko na moři vybudovat vlnolamy. Nadání, které předtím sloužilo republice, Lukullus nyní ostentativně, nebo spíš provokativně promrhával. Lukulla a Hortensia proto Cicero nazýval piscinarii – „chovatelé ryb“.
Toto nově vytvořené slovo bylo zpola výrazem pohrdání a zpola výrazem zoufalství.
S bystrostí člověka, který tolik toužil po všem, čeho se Lukullus horečnatě zbavoval, dokázal totiž Cicero proniknout k podstatě této rybníkové mánie. Ta vypovídala o nemoci samotné republiky. Římský veřejný život byl založen na povinnosti. Porážka nebyla omluvou pro to, aby člověk odešel do ústraní a vymanil se ze závazků, díky nimž dosáhla republika své velkosti a slávy. Klíčovou ctností každého občana bylo neopouštět své místo, i kdyby to mělo znamenat smrt. V politice i vojenství totiž mohl útěk jednoho muže ohrozit celou bitevní linii. Cicero, třebaže se zmocnil Hortensiovy řečnické koruny, si rozhodně nepřál, aby jeho protivník odešel do ústraní. Tento nový člověk se totiž úzce ztotožnil se zásadami, jichž se významní aristokraté jako Hortensius a Lukullus vždycky drželi. Tak jak se krůček po krůčku opatrně přibližoval k nejvyšší metě v podobě konzulského úřadu, děsilo ho, že muži, které vnímal jako své přirozené spojence, sedí u svých rybníčků, rukou krmí vousaté parmice a nechávají republiku zmítat se ve větru.
Hortensiovi i Lukullovi však vědomí, že je někdo předčil a na ně zbylo jen druhé místo, působilo mučivou bolest. Řečník Hortensius se nestáhl do ústraní tak kompletně jako prokonzul Lukullus, ale rozhodně šlo o odchod obdobně vypointovaný. Soudy, v nichž jej Cicero veřejně porazil, začaly Hortensiovi sloužit jako jeviště pro jeho výstřednosti. Jakýkoli člověk, který se mu otřel o jeho tógu a narušil její záhyby, byl zažalován za urážlivé chování. Obdobně nepřehlédnutelným gestem bylo, když Hortensius uprostřed soudního líčení navrhl odročení z toho důvodu, že se musí rychle vrátit na statek, aby dohlížel na zalévání platanů archivním vínem. Jeho protivníkem byl v tom případě, podobně jako v mnoha dalších, Cicero. Nevázaná extravagantnost byla oblastí, v níž se Hortensiovi tento úspěšný nový člověk mohl jen stěží vyrovnat.
A takto tedy ona starodávná římská touha po slávě nabývala patologické podoby. Lukullus, který kvůli svým rybám tesal do hor tunely, a Hortensius, jenž jako první podával na hostině pávy, se však i nadále účastnili oné staré známé hry o to, kdo bude nejlepší. Nebyli však již posedlí touhou po poctách. Jejich rozpoložení se spíše podobalo čemusi jako znechucenost sama sebou. Lukullus, jak se dovídáme, rozhazoval své peníze s co možná nejpatrnějším pohrdáním a choval se k nim tak, jako kdyby to bylo něco „otrockého a barbarského“, něco, co je třeba prolévat jako krev. Není divu, že jeho současníci tím byli zděšeni a konsternováni. Jelikož nedokázali náležitě pochopit Lukullův stav, vysvětlovali si to jako šílenství.
Nuda byla chorobou, kterou republika neznala. Ne tak pozdější generace. Tyto symptomy dokázal velmi dobře rozpoznat též Seneka, který psal za vlády Neronovy – v době, kdy ideály republiky byly již dávno zakrnělé, kdy být nejlepší znamenalo riskovat okamžitou popravu, kdy nobilita mohla mít pouze skloněnou hlavu, a raději se proto oddávala rozkoším života. „Začali shánět jídlo,“ napsal o mužích jako Lukullus a Hortensius, „ne proto, aby ukojili chuť, ale aby ji podněcovali“. Chovatelé ryb seděli u svých rybníků, hleděli do jejich hlubin a hledali tam stíny, které byly ve skutečnosti mnohem temnější, než tušili.
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Rubikon – Triumf a tragédie římské republiky
Dokořán 2017 (1. vydání 2005)
O knize na stránkách vydavatele
