Pixabay License. Volné pro komerční užití

Dopamin a lidské migrace

Léky zvyšující hladinu dopaminu posilují explorační chování. Myši, jimž byly léky podány, se po kleci pohybovaly aktivněji a nezdráhaly se tolik vstupovat do neznámého prostředí.

Moderní lidé se vyvinuli v Africe asi před 200 000 lety a do jiných částí světa se začali šířit zhruba o 100 000 let později.
Tato migrace byla zásadní pro přežití lidské rasy a podle genetických důkazů mělo lidstvo opravdu namále. Jedním ze specifik lidského genomu je, že genetické rozdíly mezi lidmi nejsou tak velké jako u jiných druhů primátů, například šimpanzů nebo goril. Velká míra genetické podobnosti mezi námi naznačuje, že všichni pocházíme z relativně malého počtu předků. V raných fázích naší historie zapříčinily neznámé události vyhubení velké části lidské populace, která se snížila na méně než 20 000 jedinců, a čelila tak značnému riziku vyhynutí.

Událost, jež málem vyústila ve vymření našeho druhu, dokládá, proč je migrace tak důležitá. Pokud jsou všichni příslušníci druhu soustředěni na malé ploše, snadno dojde k vyhubení celé populace. Existuje řada způsobů, jak se to může stát, příčinou může být třeba sucho, nemoci nebo jiné katastrofy. Naopak rozptýlení jedinců do mnoha oblastí funguje jako určitá pojistka. I když dojde k zániku jedné populace, úplné vyhubení druhu nehrozí.
Na základě výskytu a četnosti genetických markerů u moderních lidí vědci odhadují, že napříč Asií se první lidé rozšířili asi před 75 000 lety. Do Austrálie doputovali před 46 000 a Evropu osídlili před 43 000 lety. Migrace do Severní Ameriky proběhla později, patrně před zhruba 30 000 až 14 000 lety. Dnes lidé obývají téměř každý kout planety, byť ne proto, že by si uvědomili hrozbu vymření a záměrně se rozptýlili.

Gen dobrodružství
Výzkum provedený na myších ukázal, že léky zvyšující hladinu dopaminu posilují explorační chování. Myši, jimž byly léky podány, se po kleci pohybovaly aktivněji a nezdráhaly se tolik vstupovat do neznámého prostředí. Tato zjištění nás staví před zajímavou otázku: mohl se dopamin nějak podílet na tom, že první lidé opustili Afriku a zamířili do zbytku světa? Zodpovědět se ji rozhodli vědci z Kalifornské univerzity, kteří shromáždili data z dvanácti studií, v nichž se měřila frekvence dopaminergních genů v populacích z různých částí světa.
Soustředili se na gen, jenž tělu říká, jak vyrobit dopaminový receptor D4 (gen se jmenuje DRD4). Možná si vzpomenete, že dopaminové receptory jsou bílkoviny, jež jsou zvenčí připojené k mozkovým buňkám. Úkolem dopaminového receptoru je čekat, dokud se neobjeví molekula dopaminu, která se následně naváže na receptor. Jakmile se tak stane, spustí se uvnitř buňky kaskáda chemických reakcí, která změní chování buňky.

S tímto genem jsme se setkali již v předchozí kapitole, když jsme se zvažovali spojitostí mezi vyhledáváním nových podnětů a politickou ideologií. Připomeňme si, že geny mívají odlišné varianty, jimž se říká alely. Alely představují nepatrné odchylky v kódování genů a propůjčují rozdílné vlastnosti. Lidé, kteří mají dlouhou formu genu DRD4, například alelu 7R, jsou ochotnější riskovat a usilují o nové zážitky, protože se dříve začnou nudit. Rádi prozkoumávají nová místa, myšlenky, pokrmy, drogy i sexuální příležitosti. Jsou to dobrodruzi. Celosvětově má alelu 7R asi jeden z pěti lidí, nicméně různé oblasti se v tomto ohledu výrazně liší.

Více dopaminu, větší vzdálenost
Vědci získali genetická data z nejznámějších migračních tras Severní a Jižní Ameriky, východní a jihovýchodní Asie, Afriky a Evropy. Analýza nashromážděných dat odhalila jasný vzorec. V populacích, které zůstaly poblíž místa svého původu, mělo dlouhou alelu genu DRD4 méně lidí než v těch, jež migrovaly daleko od míst svého vzniku.
Jedna z migračních tras, jimiž se badatelé zabývali, začínala v Africe, odkud pokračovala přes východní Asii a Beringův průliv do Severní Ameriky a poté na jih až do Jižní Ameriky. Je to dlouhá cesta a výzkumníci zjistili, že skupina, která ji urazila celou, tedy původní obyvatelé Jižní Ameriky, má vůbec největší poměr dlouhých dopaminových alel ze všech studovaných populací – 69 procent. Mezi potomky těch, kdo migrovali na kratší vzdálenost a usadili se v Severní Americe, jich dlouhou alelou disponovalo pouze 32 procent.
V populacích původních obyvatel, kteří se usadili ve Střední Americe, byl poměr hledaných alel přesně uprostřed, na 42 procentech. Odhaduje se, že z hlediska délky migrační trasy se podíl dlouhých alel zvyšuje průměrně o 4,3 procenta na každých 1 600 kilometrů.
Jakmile se podařilo zjistit, že alela 7R jako varianta genu DRD4 souvisí s tím, jak daleko se populace během migrace dostala, bylo potřeba zodpovědět další otázku: proč tomu tak je? Proč je alela 7R běžnější ve vzdálených populacích?
Očividnou odpovědí je, že dopamin nutí lidi usilovat o víc. Je příčinou toho, že je člověk neklidný a nespokojený. Podněcuje ho prahnout po něčem lepším. Vytváří přesně ten typ lidí, kteří jsou ochotní opustit fungující komunitu, aby se vydali prozkoumat neznámo. Vedle vysvětlení očividného existuje ovšem ještě jedno.

Přežití nejzdatnějších
Třeba ale migrující kmeny vyrazily na cestu z jiného důvodu, který s hledáním nových podnětů nijak nesouvisel.
Třeba odešly kvůli konfliktu nebo lovu migrující zvěře.
Příčin, jež nemají nic společného s dopaminem, se nabízí celá řada, nicméně zůstává otázka, proč by za daných podmínek měly migrující populace skončit s výrazně větším poměrným zastoupením alel 7R? Odpověď zní, že alela 7R možná migraci neodstartovala, ale jakmile migrace začala, poskytla alela nositelům evoluční výhodu, respektive lepší schopnost přežít.
Alela 7R propůjčuje mimo jiné tu výhodu, že nositele podněcuje ke zkoumání nového prostředí, v němž se ocitnou, pátrání po příležitostech a maximalizaci zdrojů. Jinými slovy vybízí k vyhledávání nových podnětů. Kmen se například mohl zpočátku vyskytovat v oblasti, kde panovalo stabilní klima a kde byl po celý rok k dispozici stejný typ potravy.
Avšak po přesunu na nové místo se příslušníci migrujícího kmene mohli setkat s obdobími dešťů a sucha a museli se naučit, jak měnit zdroje potravy v závislosti na ročním období. Aby zjistili, jak na to, museli riskovat a experimentovat.
Existují rovněž důkazy, že nositelé alely 7R se rychleji učí novým věcem, zejména následuje-li po správné odpovědi odměna. K odměňování jsou nositelé alely 7R obecně vnímavější a silněji reagují na vítězství i prohry. Proto když se ocitnou v neznámém prostředí a musejí se adaptovat na nové postupy, aby zůstali naživu, vynakládají na proniknutí do chodu věcí větší úsilí, protože úspěch a prohru prožívají intenzivněji.
Další výhodou je, že alela 7R podle všeho souvisí s nízkou reaktivitou na nové stresory. Změna je stresující, ať už jde o změnu dobrou, nebo špatnou. Jen máloco je například více stresující než rozvod, ale nic snadného není ani svatba. Zbankrotovat je stresující, avšak totéž platí o výhře v loterii. Špatné změny způsobují více stresu než ty dobré, nicméně nejdůležitějším faktorem je velikost změny. Větší změna znamená větší stres.
Stres lidskému zdraví neprospívá. Ve skutečnosti nás zabíjí. Zvyšuje pravděpodobnost vzniku srdečního onemocnění, nedostatku spánku, problémů se zažíváním a oslabení imunitního systému. Kromě toho spouští deprese, jež vedou k nedostatku energie, chybějící motivaci, zoufalství, myšlenkám na smrt a obecně k rezignaci, což všechno hraje v neprospěch přežití. Vztáhneme-li to na naše evoluční předky, pro lidi citlivé na stres bylo těžší získávat zdroje z prostředí, jež se výrazně lišilo od toho, na jaké byli zvyklí. Byli horšími lovci a méně produktivními sběrači. Proto pro ně bylo obtížnější konkurovat v boji o pohlavní partnery, a někdy dokonce nežili ani dost dlouho na to, aby zplodili potomky, kteří by jejich geny předali do další generace.
Avšak ne každého změna stresuje. Nová práce, nové město, ba i zcela nová kariéra může lidi s dopaminergní osobností vzrušovat a povzbuzovat. V cizím prostředí prosperují. V pravěku se s větší pravděpodobností zvládli vypořádat i s radikálními životními změnami. Byli úspěšnější v soupeření o pohlavní partnery a díky tomu předali do následujících generací více svých dopaminergních genů. Časem frekvence alel, jež pomáhaly snadno se přizpůsobit neznámému prostředí, v populaci rostla, zatímco ostatní alely byly čím dál vzácnější.

 

úryvek z knihy
Daniel Z. Lieberman, Michael E. Long
Dopamin. Molekula, která určuje osud lidstva
Argo a Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Čtyřikrát víc hmyzích kousnutí

O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close