Člověk mezi šimpanzem a prasetem

Pojďme se podívat na (v různé míře) kuriózní pohledy na vznik Homo sapiens.

Jak vypadal poslední společný předek člověka a současných ryb? Připomínal celkem vzato asi rybu. A co předek člověka a bakterií – ano, správně, opravdu vypadal spíš jako bakterie než člověk. A co poslední společný předek člověka a šimpanze? Chtělo by se říct, že se určitě podobal šimpanzovi – omezeně používal nástroje, nechodil po dvou, nemluvil, měl spíše šimpanzí než lidský mozek. Jenže to nemusí být tak docela pravda.
Evoluce není žádná cesta vedoucí nutně jen „vzhůru“ (a to i když pomineme otázky spojené s tím, co to vlastně vzhůru je – dejme tomu k nějak obecně chápané složitosti). Parazité žijí obvykle ve zjednodušeném prostředí hostitelského organismu a bývají tedy jednodušší než jejich volně žijící předkové. Mnozí tzv. prvoci jsou zřejmě druhotně zjednodušené mnohobuněčné organismy, kvasinky zase asi potomky mnohobuněčných hub.
Takže: Poslední společný předek člověka a šimpanze sice skutečně nestavěl města, ale v některých ohledech mohl mít blíže k člověku než současnému šimpanzovi. Oba druhy od rozdělení dělí stejně dlouhá evoluce – a šimpanze dokonce víc generací.
Datování podle molekulárních hodin ukazuje, že hledaný poslední společný předek žil před nějakými 5–8 miliony let. Už z té doby ale známe fosilie, jejichž nositele pokládáme za předky člověka, respektive součásti výhradně lidské linie vedoucí už pouze k nám. To se zdá být trochu podezřelé. O předcích šimpanzů naopak nevíme skoro nic, a to ani z pozdější doby. Tato disproporce se dá pochopitelně vysvětlit rozdílnou ekologií. Předkové šimpanzů žili spíše v pralese, předkové lidí v savaně. Ve druhém případě se fosilie lépe zachovají, „neshnijí“. Roli může hrát i selektivní zájem paleontologů; když vykopete něco podobného šimpanzovi, nebudete se tím možná moc zabývat, ale předpředčlověk, tím už se lze proslavit.
Jiné vysvětlení přináší velmi nápaditá teorie, podle níž společný předek člověka a šimpanze mohl vypadat jakoby mezi oběma druhy, třeba dokonce chodil po dvou. Takže všichni ti sahelantropové, australopitékové, orrorinové atd. mohou mít v evolučním žebříčku velmi variabilní postavení, třeba jde i o předky šimpanzů. Šimpanzi mohli „lidské vlastnosti“ v evoluci postupně ztrácet. Jde to celkem snadno, vzpomeňte na vlastní návraty z hospody. To, že už jste někdy chodili po dvou, neznamená, že se zase nevrátíte pěkně na všechny čtyři. Ne že by tuto teorii někdo moc sdílel, ale třeba Dawkins si jí v Příběhu předka celkem považuje.
Jako druhý zde představíme už mnohem výstřednější pohled na lidskou evoluci. Antropolog Jeffrey H. Schwartz z University of Pittsburgh patří k největším odborníkům na orangutany, jejich výzkumu se věnuje už přes 20 let. Nedávno přišel s teorií, že našimi nejbližšími příbuznými nejsou šimpanzi, ale (jak překvapivé) orangutani. Evoluce člověka podle něj proběhla v jihovýchodní Asii a odtud se lidé rozšířili do zbytku světa. Šimpanz a gorila představují dle Schwartze naopak krajně odvozené lidoopy, kteří se již dříve oddělili od společného předka. Paleontologie, primatologie a související obory se staví na hlavu.
Schwartz se odvolává na zdokumentované anatomické i behaviorální podobnosti mezi člověkem a orangutanem. Má samozřejmě smůlu. V Darwinových dobách, kdy srovnávací anatomie byla základem pro stanovování příbuznosti živočišných druhů, by jeho teorie možná došly všeobecného uznání. Dnes ovšem tuto roli převzala molekulární biologie/genetika, jejíž výsledky jsou jednoznačné, navíc jednoznačnou podporu pro africký původ člověka dává i paleontologie. To ale nutně neznamená, že Schwartzova pozorování jsou bezcenná. Orangutan a člověk mají (opět: prý!) podobně stavěnou zubní sklovinu, stavbu patra, kotníku i hýždí – toto vše člověka spojuje více s orangutanem než se šimpanzem a gorilou. Zajímavý je fakt, že orangutani mají výrazně vyvinutou asymetrii mezi jednotlivými hemisférami mozku. Ženy i orangutanice mají dále od sebe mléčné žlázy na prsou. Podobnost má existovat i v sexuálním chování nebo vlastnostech menstruačního cyklu. Současná pozorování z národního parku Gunung Leuser na Sumatře nadto ukázala, že orangutani chodí mimo prostředí stromů převážně po dvou.
V roce 2007 výzkumníci z Grand Valley State University (Allendale, Michigan) dospěli k závěru, že orangutani jsou možná i inteligentnější než ostatní lidoopi, a dosud jsme jejich mentální schopnosti podceňovali kvůli nedostatku informací a problematickému studiu v přírodě. Zjistilo se, že orangutani si budují přístřešky proti dešti a dokonce si zhotovují i jakési klobouky. Jsou učenliví a zvědaví. V Smithsonian National Zoo ve Washingtonu návštěvníky před pár lety šokoval třicetiletý orangutan Bonnie, který si ve své kleci pískal. Dokázal tedy vědomě ovládat dech podobně jako člověk a měl k tomu i potřebné anatomické předpoklady. Pískání se nejspíš rozhodl napodobit od své ošetřovatelky.
Tím není samozřejmě zpochybněno všechno to, co víme díky molekulární biologii. Anatomické podobnosti nejsou nutně dokladem příbuznosti, ale dokladem toho, že evoluce řešila podobné problémy. Řada anatomických podobností je navíc spíše povrchní; těžko třeba říct, zda bipedie vznikla z pohybu, který praktikují orangutani. Orangutani například mají dlouhé ruce (v poměru k nohám mezi lidoopy vůbec nejdelší) a dlouhé palce na nohou, což jim brání vzpřímeně překonávat větší vzdálenosti. Tlustší sklovina zubů u orangutanů je zřejmě výsledkem toho, že se živí větším ovocem než afričtí lidoopi. Orangutani jsou vegetariáni, na rozdíl od šimpanzů a bonobů neloví. Co se týče podobností v sexuálním chování a otázek inteligence orangutanů, moc o tom nevíme. Klobouky z listů proti dešti jsou jedna věc, jinak ale používají nástroje mnohem méně než šimpanzi. Vypíchnout lze i mnoho odlišností, orangutani mají na rozdíl od lidí a šimpanzů výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samec může být až dvakrát hmotnější než samice.
Shrnuto, Schwartz se pochopitelně mýlí, nebýt molekulární biologie a paleontologie by však mohl leckoho přesvědčit. Kolik podobných kostlivců ve skříni (tj. chybně řazených druhů a evolučních souvislostí) v učebnicích přetrvává z doby, kdy ještě nebyly k dispozici rigoróznější metody?
A na závěr teorie o vzniku člověka suverénně nejbizarnější. Člověk prý může být původně mezidruhový hybrid, produkt zkřížení šimpanze – s prasetem. S touto myšlenkou přišel Eugene McCarthy, nositel titulu PhD z genetiky. Těžko říct, zda to mínil vážně nebo šlo o vtip či mystifikaci. Předložené „důkazy“ o podobnosti mezi člověkem a prasetem mají prý být hlavně opět anatomické a jako celek prý McCarthyho přesvědčily; ono to trochu smysl dává, viz značná kompatibilita člověka a vepře v imunitě, podobný jídelníček a trávicí soustava… Jenže NĚJAKÁ podoba a evoluční příbuznost je něco úplně jiného, delfín není žralok, vakovlk není vlk.
McCarthy samozřejmě musí vysvětlit, jak to, že tedy máme víceméně šimpanzí a nikoliv prasečí genom. Pomáhá si tím, že mohlo docházet i ke zpětnému křížení hybrida se šimpanzem, a to několikrát, čímž prasečí příspěvek z genomu prakticky vymizel. To samozřejmě není v principu vyloučeno; hybridi nebývají nutně neplodní a křížence lva a tygra (liger) lze třeba zkřížit opět se lvem (výsledkem čehož je liliger).
McCarthy za nejpravděpodobnější scénář pokládá zkřížení samce prasete (Sus scrofa) a samice šimpanze (Pan troglodytes). Potomek byl pak vychováván v šimpanzí skupině jako šimpanz. K události mohlo dojít několikrát a výsledkem by byly různé skupiny našich předků. Nebo je variabilita hominidů dána křížením hybridů se šimpanzi i mezi sebou. Vrcholem je pak McCarthyho tvrzení, že někde v jižním Sudánu, kde na sebe prase a šimpanz prý mohou stále narazit, by se noví hybridi (skorolidé?) mohli rodit dodnes.
A ještě nejsme u konce. Výsledkem zkřížení extrémně velkého lesního afrického prasete se šimpanzem může být prý pro změnu gorila. Podrobnosti o teorii viz macroevolution.net.
Komu se nelíbí představa, že „člověk pochází z opice“, toho by mohla nová hypotéza jistě přivést rovnou až k mdlobám. Též jistě neudělá radost příslušníkům kultur, které pokládají prase za zvíře nečisté. Tuhle evoluci fundamentalisté jistě vyučovat nenechají. Potěšit by celá teorie naopak mohla lidi, kteří chovají prasata jako domácí mazlíčky.
Zásadní problém nespočívá v samotném mezidruhovém křížení ani v tom, že prase a šimpanz mají různý počet chromozomů (to kůň a osel taky), ale oba druhy jsou od sebe evolučně strašně vzdálené. Prostě je to nesmysl. Bohužel k tomu nic moc dalšího říct nejde, jakkoliv odvozovat vznik člověka od znásilnění šimpanzice kancem je představa opravdu bizarní a jistě by vrhla nové světlo i na pojem dědičného hříchu.

 

Jedná se o úryvek z knihy Zvrhlá věda
Zvrhlá věda je sbírkou kuriozit, zajímavostí, hypotéz, sporů i dedukcí – a hlavně dobrá zábava, za kterou by se nemusel stydět ani Ig Nobel.
Autor: Pavel Houser
Nakladatel: Nová vlna
Jazyk: čeština
Počet stran: 370
129 Kč

obalka knihy Zvrhlá věda

Koupit e-knihy lze pomocí webů
Palmknihy
Kosmas

Čtyřikrát víc hmyzích kousnutí

O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close